Tíst’ dán je bil b’l čúd’n, ni b’lo súnca, njê nebá.
Glídu s’n têj guôr u núgred, je k’r najênkrat tjêma b’lá.
Ruputál je in se blískal, míl s’n jés uprášu ga,
Rešeníka guôr na krížu: »A je mugúče kuônc svetá?«
U pjêč je úlka zaguríla, skuôr se je še ráufnk užgóu,
pískre, cúte, ájmre, škáfe guôr na díle s’n jês dáu.
Túd’ k’r zróun pr’ susídu, n’č kéj búlš se ni nar’díl,
márof mu je číst’ raspúl, pa še senú je namučíl.
Kú príde húda úra nad ta n’š dómač kràj,
bábja jíza, vítr, túča je stôukl’ vsjê, kar b’lo je fráj.
Kú príde húda úra nad ta n’š dómač kràj,
b’la rís vѐl’ka je pokúra za vsjê gríhe je nazáj.
Je b’la stríha ku rešjêtka, túča stôukla je vsjê.
Kák kéj gríh s’n jês narídu, na mjêne vsjê se sprául je?
Še pulíca glíh putjêkla na žálost je trí dní nazáj.
Žjena k’r takòj je rjêkla, da h mámi grí u dómač kràj.
